No jo, no jo, já vím!

Trošku se to (pokolikáté už?) vymklo. Ale pořád platí, že se den co den učím něco nového, něco nového poznávám. Chvíli jsem si to ještě psala na lístečky (zkusím je pohledat), pak už ani to ne - já a soustavnost se nějak nemáme v lásce - to je jeden ze staronových objevů. Ovšem co bychom byli zač, kdybychom se přestali snažit překročit svůj stín a olíznout si loket?

Zapomenuté heslo bylo obnoveno, odhodlání taktéž - mějte se mnou trpělivost a já slibuju, že se budu všemožně přičiňovati. :o)

Kleinova láhev, galalit, boubele

Pro pořádek nejdřív předsunu včerejší dva „objevy“:

Objev prvý – z mléčného kaseinu (vysráženého z odtučněného mléka pomocí syřidla; jiné postupy srážení prý nejsou pro tento účel vhodné) lze vytvrzením pomocí formaldehydu vyrobit plast zvaný galalit (=zkamenělé mléko), dobře tvarovatelný a leštitelný, připomíná prý rohovinu. Dá-li pánbu, vyzkoušíme to s panem ZCR prakticky. (Ty jeho nápady! Ta moje vznětlivost!)

Objev druhý – biopotraviny živočišného původu (vejce, maso) mohou (vcelku logicky) častěji obsahovat parazity a jiné potvory. Takže biotatarák, biocarpaccio a domácí biomajonézu nebo domáckovajcomajonézu nebrat! Svalovec stočený! Tasemnice dlouhočlenná! Salmonella typhimurium!

Tak, konec šíření poplašných zpráv. Dnes jsem se vydala pátrat o bližších informacích o Möbiově pásce. Je to objekt, který mě nenechává v klidu, za nocí, kdy nemůžu usnout, si vymýšlím Möbiovy šperky. Což se hodí, protože dneska jsem se dočetla, že ve starších pramenech se Möbiova páska (pás, pásek, list) označovala jako Simonyho prstenec. Kromě toho jsem objevila sestřičku tohoto dvojrozměrného zázraku, Kleinovu láhev. Ta je pro mou abstraktní představivost větší oříšek, ale víceméně jsem to pobrala. Je to další z tzv. neorientovatelných útvarů, kde nelze určit, je-li bod uvnitř, nebo vně. A mám další noční téma, matná představa už se mi rýsuje v hlavě. :o) Tak, to bychom měli oficiální den první – můžu si vybarvit políčko. Jenže jakou barvou? Co třeba…?

__

Příspěvek první, který vysvětlí, co a jak a proč (i kdyby to později dopadlo úplně jinak)

Může za to Žlučoblij. Nebo spíš Zoe. Nebo spíš někdo tam nahoře nebo kde. Prostě přišla chvíle opanování nového prostoru a chvíle nového nahlížení na svět. Žlučoblijův včerejší zápisek ve mně vzbudil touhu zapsat si každý den něco nového. Něco, co jsem dosud nevěděla, a teď už to vím.

Má to hned několik výhod:

* Když si to pěkně zapíšu, nezapomenu to tak snadno, jak se mi daří v posledním čase zapomínat cokoliv. Nebude to třeba na věčnost, ale aspoň na nějakou dobu se to zachová.

* Bude mě to nutkat, abych se poohlížela a nové věci pohledala. Jako náplň každého dne, ať se jeví jakkoliv zbytečný a promarněný, to vůbec není špatné. Žijeme, abychom se učili, řikala Stařenka Oggová. A měla recht!

* Možná se díky tomu dozvím něco nového i o sobě. A to se vždycky hodí.

* A další pozitiva se jistě časem vyvrbí.


Nuž tedy, jedeme dál, močálem černým, kolem holých skal...

(Tohle teda nepla, jelikož jsem to zjistila už před nějakými 14 dny, ne-li dříve. Tradiční znění se uvádí jako "a jelo se dál, močálem černým kol bílých skal" a za autora se uvádí Jan Werich. Avšak on sám citoval a lehce parafrázoval úryvek básně Jaroslava Vrchlického Tři jezdci ze sbírky Epické básně - Balady a romance, který zní "A v smutném tichu jedou dál a dál / močálem černým, kolem holých skal". Teď už to nezapomenu. Ale přesto - musím hledat dál, dnes ještě nic nového nevím. :o)